Básně Jiřího Brůny jsou psané volným veršem a ztišeně vypovídají o nás a našem světě. Přemýšlíme a domýšlíme souvislosti. Zastavujeme se a sníme. Verše nás ukolébávají i burcují, ale přes krásná slova i jímavé metafory nedohlédneme vždy tajemství básníkova poselství. Jednotlivé strofy nás unášejí do známých končin domova, lásky a přírody. Autor však v Ozvěně oslavuje především ženu. Ženu v mnoha podobách, ženu v mnoha rolích. Její něhu a její tajemnost. Neuchopitelnost. Básník je v čase stále více těmito projevy ženství překvapen a zasažen. S jeho typickou plachostí, snad i bojácností, ale i mužskou zvědavostí, chodí mezi námi a pozoruje nás. A své pocity z působení těchto neviditelných sil nám předává písemně.